Koncertní láska - 52.díl
Prosila jsem Boha,aby tahle chvíle trvala věčně a abych se od Romana neodloučila ani na chvíli. Navíc mě čeká ta povinnost, říct Romanovi, že se s ním musím rozejít....
_________________________________________________________________________________________________________
,,Miluju tě.... Nechci o tebe nikdy přijít." stále jsem opakovala a přitom jsem se tiskla Romanovi na prsa. ,,Ja ťa tiež milujem ani nevieš ako moc. Neprídeš o mňa .. Nikdy ... Ani ja o teba nesmiem prísť ..." řekl mi a silněji mě objal. Přišli jsme k nám do pokoje a já si pomalu uvědomovala, že bych mu to měla asi říct, čím dřív, tím míň to bude bolet....Ale pouto mezi námi bylo silnější než ocelové lano a já nevěděla co mám dělat.... Stála jsem v kuchyni u linky a přemýšlela. Roman si vybaloval věci a pak přišel za mnou. ,,Čo ťa trápi? Čo sa stalo s tým mojim večne usmievavým zlatíčkom? Čo sa stalo?" otočil mě k sobě a prsty mi zvedl bradu a já mu koukala přímo do očí.... ,,Víš... Ty víš, že já bych se s tebou nebyla schopná se rozejít.Prosím udělej to za mě..." ,,Čo?" ,,Prosím, řekni že mě nemiluješ..." ,,Prečo by som to hovoril. Čo to má znamenať?" Opřela jsem se o kuchyňskou linku, držela jsem Romana za ruce a začala vysvětlovat. ,,No Igor mi říkal, že muste zpátky na Slovensko." ,,Hej... a čo?" ,,No a já budu muset zůstat tady a ty odjedeš daleko a už tě neuvidím.Navíc na Slovensku je hodně hezkejch holek.Nějaká se ti bude líbit a já --" nedořekla jsem větu a Roman mi skočil do řeči. ,, Nejaká sa mi bude páčiť??? Ale Eli to je blbosť ja predsa milujem len teba. A neboj sa ja už to nejako urobím. Aby sme boli stále spolu. Veď už tie dni čo som bol v nemocnici bez teba ma mučili. Stále som na teba myslel a tešil som sa až ťa znova objímem a pobozkám. ....Miláčik ... Ak sa máme rozísť tak povedz ty, že ma nemiluješ. Povedz to a ja odídem ... Ale nechcem aby si to povedala .... Bože ...." ,,Ale já to nemůžu říct... lhala bych.... a kdy vůbec odjíždíte" ,,V piatok" ,,Ale to je už za 2 dny ..." ,,Veď práve." stáli jsme tam a koukali si do očí... Přála jsem si, aby tato chvíle nikdy neskončila.
Celý den jsem byla jko přešlá mrazem. S nikým jsem nemluvila, neodpovídala, jen jsem chodila sem a tak jako duch. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím, že Roman v pátek odjede. Roman, Igor, Patrik, Palo a s nimi i Kačka s Niki.... Zůstanu tu sama. Všichni mě opustí... Co budu dělat ?? Sama nevím...
__________________________________________________________________________________________________________
Ve čtvrtek ráno jsem se probudila a zjistila jsem, že má Roman zbalené všechny věci... Vylezla jsem z postele v Romanově triku, když jsem uslyšela nějaký zvuky z kuchyně došlo mi, že Roman bude asi nejspíš už snídat. Seděl tam se sklopenou hlavou. ,,Ahoj broučku." ,,Ahoj láska." odpověděl. Jeho tón hlasu se mi ale moc nezdál. Věděla jsem proč. ,,Proč máš už sbaleno, vždyť jsi říkal že se sbalíš až dnes večer....." Roman se na mě podíval smutnýma očima a odpověděl ,,Odchádzame po obede" ........