Koncertní láska - 49.díl
Vlak se rozjel a já sledovala dešťové slzy stékajícípo skle. Zprávu od Romana jsem si četla pořád dokola a přemýšlela jestli se nemám vrátit. ,,Ne.. Nikam se vracet nebudu.. Myslí si , že ho nemiluju.A jestli miluje on mě, tak si mě najde." To byli poslední myšlenky, pak jsem cítila jak mi těžknou víčka a já ve vlaku usnula.Probudil mě až průvodčí. ,,Slečno,Blansko...tady jste chtěla vystupovat ne ?" ,,Co? ÁÁ děkuju moc.." ,,Není zač, Nashledanou." ,,Nashle."
Vystoupila jsem z vlaku a došla na autobus.. Když jsem ovšem četla řád zjistila jsem, že další bus mi jede až za 2 hodiny ! A do toho pršelo a nikde žádná stříška, kam by se dalo schovat.Stála jsem tam, v dešti a čekala na ten vytoužený autobus.* Crrrrrrrrrrrr* volala mi Katy ,,No...." ,,Eli kde jako jsi ?" ,,Skoro doma.." ,,Cože!?" vykřikla Katy ,,No..my s Romanem..." ,,Vy jste se rozešli?" ,,Ne to ne, jen jsme se pohádali..." sotva jsem to dořekal znova jsem brečela, přímo Katy do mobilu. ,,Zlatíčko neplač...Víš Roman...." ,,Co je sním? Stalo se mu něco ?" ,,Ne to ne, jen je ... snikým se nebaví a pořád poslouchá tu vaši písničku. Pořád je u vás v pokoji nejí nespí, jen hypnotizuje mobil a čeká až zavoláš...." ,,Fakt?" ,,Jo.." ,,Katy víš co? Já mu zavolám,ale nic mu neříkej.." ,,Ok..zatím Pá..." ,,Pá"
Když jsem ukončila hovor s Katy přepadlo mě špatný svědomí, že jsem ho takhle opustila.,,Musím mu zavolat! Ne dej mu ještě čas!" honilo se mi hlavě. V ruce jsem svírala mobil a nakonec, asi po 10 minutách jsem se mu rozhodla zavolat - Nebral to. ,,Ono by tě ubylo co ? Kdyby jsi to vzal." řekla jsem nahlas a lidé, co stáli okolo mě se jen podíval, jako co si to dovoluji tady vykřikovat. Pak jsem ale zjistila jaké to pro Romana bylo, když jsem mu to nebrala já. Asi po půl hodině mi znovu zvonil mobil *Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr Crrrrrrrrrrrrrrrrrr* Igor volal. ,,No Igi?" ,,Eli kde si?" ,,V Blansku na nádraží.Co je ? Stalo se něco? V tom telefonu zníš docela vystrašeně." ,,Tiež že som vystrašený. Počkaj na stanici, za 20 minút som tam. Na nič sa nepýtaj všetko ti vysvetlím potom. Len tam počkaj." ,,Dobře .." ,,OK Ahoj." ,,Ahoj" Když jsem zavěsila, začala jsem přemýšlet proč byl Igor tak vyděšený a proč pro mě chce přijet,vždyť mi to mohl říct po telefonu.Opravdu, netrvalo to ani půl hodiny a Igor přijel ,,Tak co se stalo ?" ,,Choď do auta." ,,Proč?" ,,Nepýtaj se, choď do auta." ,,Dobře, ale nekřič na mě." ,,Ospravedlňujem sa." ,,Nevadí" Když jsem nasedla do auta, Igor jen zptky do Brna. ,,Igore já tam ale nechci zpátky." ,,Teraz musíš." ,,A to proč ? " ,,No vieš, Katy ti volala však? A povedala ti, že Roman len sedí, nič neje a stále počúva tú vašu, že? Vieš ... Roman prišiel na to že ti Katy volala. On Roman je z tvojho odchodu celkom na dne. No a zhltol nejaké prášky. Odviezla ho sanitka. Do nemocnice. Nikto ani doktor nevie, či to Roman prežije." ,,Cože? Igore nemluv o tom a přidej...PŘIDEJ SAKRA !!!!" zakřičela jsem na něj. ,,V klidu Eli..." ,,Já jsem." ,,Nie je to vidieť" Po tomhle rozhovoru bylo v autě ticho a já brečela. Radši bych umřela než slyšet tohle.Konečně jsme přijeli do Brna a zastavili kousek od nemocnice, protože parkoviště bylo plné. Igor zastavil, já vystoupila a utíkala k nemocnici ,,Počkaj Eli !" volal na mě Igor ,,Doženeš mě?" ,,Jo!"
Když jsem tak přiběhla, první co mě zajímalo bylo INFO , protože jsem se musela dozvědět, kde je Roman. Mezitím přiběhl Igor. ,,Ja viem kde je." ,,OK" a tak jsme šli.Čím jsme byli blíž, tím víc se mi svíralo hrdlo. Igor se zatavil před pokojem 15. ,,Tu" ,,Půjdeš tam se mnou?" zeptala jsem se rozklepaným hlasem ,,Radšej nie .. Bež tam sama počkám dole v bufete. A ničoho sa neboj...." ,,Dobře.Zatím." ,,Pa."
Jenže, když jsem otevřela dveře a vstoupila do pokoje, prosila jsem Boha, aby to všechno co právě vidím byl jen opravdu hnusnej sen, ze kterého se brzo probudím.Opak byl pravdou.....